Nedávno jsem diskutoval s tátou. Nechtěl přijmout, že když se moje ex vdala, nechala si dívčí jméno. Když pominu, ze stejně nemáme korektní jazyk, kterým o tom mluvit a nestranit přitom bílému euroatlantickému muži, pominu, že svatba je uplatněním moci nad intimní sférou, čumák aparátu ve vaší ložnici, aparátu, který věří na pokrok, nutnost rodit děti, umírat a jít do ráje nebo do pekla, aparátu, který hlídá, abyste se reprodukovali a zachovávali tak status quo, a pominu, že to jméno není dívčí, ale jejího otce, nevzal ani tu symbolickou hodnotu. Považoval to za zbytečnou demonstraci. Maminka argumentovala, že co děti, budou v tom mít zmatek. A já řikám: Nechci malovat Star Trek na zeď, ale jejich děti už budou stejně chodit do školky s prťatama, co budou mít jednu maminku a dva tatínky, dvě maminky nebo dva tatínky, prostě všechny možný kombinace, jinak barevné, vyprávějící pohádky různých jazyků a kultur a kdo(Bůh rozhodně ne)víco (a abych byl trochu staroživlovský �některé bude do školky vodit robot!). Nevim, proč by s tím měly děti mít problém. Caparti jsou výborný v tom �tady je trochu patosu na místě �že se s předsudky, setrvačnostmi a zvyky nerodí. A symbol je důležitý, aby prorazil cestu praxi. Když Vladko dal Vyvolené a bylo schváleno erpéčko, zapochybovali jsme, jestli má téma Queer smysl, ale nakonec nám přišlo, že kurva má. (A teď se nám to potvrdilo, když jsme museli cenzurovat, protože se náš vydavatel podělal strachy z kluka s pérem v ruce z časopisu Jungsheft a nevinného Evergonova umění.) Že registrované partnerství je pošetilost, měli volat po rovných právech, to jest zrušení instituce sňatku a zavedení úplně jiného, pružnějšího, modelu (ale to jsou ty první fáze, které jsou krokem zpět, jak o tom v našem rozhovoru mluví Pavel Barša). Že když se člověk podívá do Polska, poprvé v životě je na místní prostor hrdý a to proto, že žijeme v nejateističtějším státě na světě. Že prostě chceme ty různé vzorce sexuality a rodin a identity. A chceme, aby to tu bylo v pohodě aspoň jako když se projdete po Sheridan Square v NY, kde se v roce 1969 po policejním zátahu v baru Stonewall Inn butches, femmes, leathermen, leatherdykes a drag queens (o pár stránek dál máte slovníček) začali/y bránit a odstartovali/y tak několikadenní rioty a gay pride hnutí. Kus odtamtud jsem koupil placku Queer s růžovým trojúhelníkem, nejmíň z 80. let �v bazaru, už jí nepotřebovali. Nebo tak v pohodě jako v sanfranciské gay village The Castro, kde obchod se spodním prádlem znamená obchod se slipama. Nebo v Berlíně v Schönebergu, kde před gay army shopy parkují traktory s fialovými leopardími kožešinami na sedátku. Ale abych byl upřímnej, gayové a lesby a vůbec nějaký sexuální orientace nám jsou celkem putna. Jednak do nich nikomu nic neni a stejně vesměs nejde přímo o sexuální praktiky, ale o vnější projevy �ty bývají protlačovány nejvíc. A potom, ti, co se staví na jejich obranu jim často stejně úplně nerozumí. Když děláte queer číslo, do cesty se vám staví politická korektnost, kterou se zbraní v ruce hájí především akademici, bránění se jim přitom vystříkávají na záda s okázalým nezájmem (Rádi bychom se víc věnovali i lesbám, ale jejich aktivita je bohužel většinou buď příliš radikální, nebo není žádná). O GLBT je těžké psát, protože i když �neradi �přistoupíte na nějakou takovou kategorizaci a v ní zakódovaný esencialismus, sama ta kategorie má v sobě rozpor. Jako hnutí v první fázi se definuje na základě sexuální orientace, a přitom bojuje za to, aby lidé nebyli na základě sexuální orientace vnímáni. Čili když chcete dělat něco o homosexualitě, nesmíte vlastně mluvit o sexualitě. Jak s tím zápolíme uvidíte třeba v úvodním textu k uměleckým duům. Mnohem víc nás ale Queer zajímá jako obhajoba pestrosti jako takové, stejně jako pro Karla-Heinze Steinleho, kurátora Schwules Musea, je důležitější jiný, obohacující pohled na historii obecně, než dějiny homosexuálů samotné. Queer pro nás neznamená jenom GLBT jako v queer teorii, znamená taky divný, úchylný, výstřední �samá pozitiva. Jak píše Chris Barker ve Slovníku kulturálních studií, �Být queer�znamená přijmout životní styl, který není běžný, řadový či konvenční, tedy není spořádaným životním stylem heterosexuální většiny� Proto je stěžejním textem dvacátéhoosmého Živlu rozhovor s Pavlem Baršou a možnost osobní změny, variabilita identit a možností prožívání. GLBT je jenom příklad, demonstrace. Protože Živel má být �zor pro odlišnost� jak říká Karl-Heinz. Proto nemáme tentokrát design, ale mnoho designů. Ale to všechno už za mě �mnohem líp �napsal Michal Pěchouček v Artikulaci. Burroughsi, ty stará buzno feťácká, tady to máš. A vy všichni. PS 1: Píšeme GLBT, protože se nám to líp vyslovuje, i když nejčastější kombinace je podle Wikipedie LGBT. Může to prý vést až k LGBTTTIQQA �lesbian, gay, bisexual, transgender, transsexual, two-spirited, intersex, queer, questioning, asexual. Nejradši ovšem máme LUG (lesbian until graduation). PS 2: Gratulujem Turkovi. Je z něj doktor fotografie. Takže kdyby třeba vaše rodinný album mělo spalničky, můžete zavolat Pavla Turka, Ph.D.